1.FC Slovácko

Můžeš přiblížit, jak se zrodil tvůj návrat do Slovácka v roli trenéra gólmanů? Které kategorie máš na starosti?

Návrat byl jednoduchý. Skončil jsem v Prostějově a nějakou dobu jsem netrénoval. V tom období se mi ozval Zdeněk Botek, šéftrenér dorostu, a měli jsme tuším 3–4 schůzky, kde jsme si nastavovali pohled na trénování, jak to vidím já, a jak bych to chtěl vést. Nakonec jsme se dohodli, že v zimě si sedneme a vyhodnotíme, jak z mé strany, tak ze strany klubu a rozhodneme se, jestli budeme pokračovat, nebo ne. Mám na starost kategorie od U16 po B-tým, ale nejsem na to sám. Jsem na to se Zdeňkem Hájkem a Radimem Pěgřímem. Společně se staráme o tyto kategorie. Musím poděkovat vedení klubu, že přistoupili na to, že nakonec budeme tři. Původně jsme to měli dělat ve dvou, ale to podle mě kvalitně dělat nejde. Ve třech je to už snazší a teď jsem spokojený, jak fungujeme.

Jak jsi se celkově dostal k trénování a jak moc tě to baví?

Začalo to vlastně po mém zranění, které mě de facto ukončilo kariéru v Malmö. Ten poslední rok se mi úplně rozpadla chrupavka, takže jsem byl delší dobu zraněný. Když jsem se vracel zpátky do tréninku, trenér gólmanů v Malmö měl nápad, že mu budu dělat v uvozovkách asistenta nebo servis na tréninku. Trošku mě to zaujalo, ale musím říct, že jsem to nikdy tak neplánoval, až se mi pak ozval Michal Šmarda, který byl v Prostějově tenkrát s Danem Šmejkalem. Po nějakých schůzkách jsme se domluvili, že to zkusíme a musím říct, že mě to chytlo.

Co tě nejvíc překvapilo na trenérské práci?

Je to jiný pohled, protože dřív trenéři gólmanů vedli mě a teď jsem tím trenérem já. Je to úplně jiný pohled na tu práci. Musím přiznat, že kolikrát jsem ani nevěděl, co to obnáší, jak je to časově náročné chystat tréninky, stříhat zápasy, stříhat tréninky a vysvětlovat to klukům. Je to obrovský rozdíl být hráčem a být trenérem.

Můžeš přiblížit, jak moc se změnila metodika tréninku v průběhu tvé kariéry? Případně v jednotlivých klubech?

Když jsem začínal ve Slovácké Slavii v žákovském a dorosteneckém věku, neměli jsme vůbec gólmanské tréninky. Teď se to změnilo tak, že gólmani mají určitý servis a záleží na nich, jak ho využívají. Z našeho pohledu, jako trenérský tým gólmanů, se do práce snažíme dávat maximum, a pak už záleží na hráčích, jak toho využijí. To je od mého mládí asi ta největší změna. Samozřejmě se změnila i skladba tréninků, intenzita tréninků a počet tréninků. To je úplně odlišné od toho, co jsme měli my.

Máš nějaký konkrétní vzor mezi trenéry gólmanů? A kde hledáš novou inspiraci?

Úplně vzor nemám, ale mám tu výhodu, že jsem nějaký čas strávil v Malmö, kde byl trenér gólmanů Ital se kterým jsem si sedl a vedl mě ať už na začátku, když jsem tam přišel jako mladý kluk, nebo když jsem se vrátil. Mám s ním výborný vztah a musím říct, že inspirace pochází od něj. Nicméně snažím se vzdělávat i sám, ať už je to přes internet nebo formou různých seminářů.

Jak těžké je udržovat motivaci a koncentraci u brankářů během dlouhé sezóny, kdy může chytat jen jeden?

To je úděl gólmanů. Vždycky jim vysvětluji, že to dělají pro sebe, ne pro mě. Jejich cílem v mládežnickém věku musí být dostat se do profesionálního fotbalu. Samozřejmě někdy mohou mít na tréninku výkonnostní výkyvy, protože mají nějaké osobní problémy, jako je škola, přítelkyně, rodina… Když mám pocit, že mi tam něco chybí, tak to s nimi řeším. Komunikace je velmi důležitá, ať již mezi trenéry, tak s hráči. Co se týče motivace, musí mít své cíle, které si nastavují sami. Já a další trenéři jsme tu od toho, abychom je tam případně dovedli. Veškerá motivace by měla vycházet od nich. Motivovat gólmana, který je druhý, aby byl jednička, to nedává smysl. To on musí chtít sám. Ta jednička se zase musí chtít v té pozici udržet a někam se posouvat.

Ono to zní skoro jako psychologická role?

Snažím se s nimi o tom bavit. Vysvětluji to i Radimovi se Zdeňkem, ať se s nimi baví, protože jedna z výhod mého zahraničního angažmá byl určitý druh sportovního psychologa, kterého jsme měli k ruce. Ať si na to říká, kdo chce, není to žádný motivátor, ale je to frajer, který má dokáže utříbit myšlenky. I v tomto směru jsem se něco naučil a komunikace je důležitá. Pak už jde o to, jestli je k tomu gólman otevřený, nebo ne. To už je o jeho odhodlání se bavit.

U komunikace v podstatě zůstaneme. Jak důležitá je komunikace mezi brankáři a obranou? Jak ji na trénincích pilujete?

Vždycky říkám klukům, že při zápase ta komunikace jim může udělat tolik procent z výkonu a ulehčit jim práci, že si to možná ani neuvědomují. Samozřejmě procházíme různými kategoriemi, kde člověk naráží na to, že ten kluk je ještě nevyspělý, moc se mu mluvit nechce, nebo v bráně mluví trošku z cesty. Snažíme se na tom pracovat, ale tohle není jen o gólmanských trénincích, ale spíš o procesu, kdy gólman skončí náš trénink a přidává se k mužstvu, kde jsou určité nácviky hry. Tam je na trenérovi gólmanů, aby si stoupl za branku a sem tam mladému hráči poradil, aby se zlepšoval. Nemůžeme chtít od kluka v šestnácti letech, aby komunikoval jako zkušený hráč. Mohli bychom chtít, ale nefunguje to tak, že kluk ze šestnáctky si řídí obranu jako kluk v devatenáctce nebo v béčku.

Jaký je tvůj pohled na českou fotbalovou školu brankářů ve srovnání s jinými evropskými zeměmi? Můžeš vlastně srovnávat?

Každý trenér, ať už je to jakákoliv škola, využívá nějaké své metody. Za tu dobu, co jsem chytal, musím říct, že jsem si od většiny trenérů něco vzal. Když se mi něco líbilo, zapsal jsem si to a nakreslil. Člověk to pak zpětně nějak použije. Samozřejmě jsem si ty věci postupně modifikoval, protože trend, když jsem chytal já a trend, který mají teď kluci, je úplně jiný. Každopádně fotbalová škola v Česku je určitě kvalitní, což poznávám teď, když studuji licence i od lektorů, od kterých se také hodně naučím. 

Když vidíš mladé brankáře, co je podle tebe nejdůležitější pro jejich rozvoj a růst?

Určitě je to technika, pak aby rostli a mohli jsme v tréninku trénovat víc, a pak je to kondice a parametry. Samozřejmě záleží i na tom, jak je gólman vysoký, jakou má postavu, rozsah paží a jak má dlouhé nohy. Hraje v tom roli samozřejmě schopnost komunikace a povaha. Je těch rysů strašně moc, které dělají ideálního gólmana.

Jaké jsou tvé dlouhodobé cíle v trenérské kariéře? Chtěl bys jednou trénovat i mimo brankářský sektor?

Ne, to vůbec. Trénovat hráče, na to bych si ani netroufl. Já jsem fotbal vždycky viděl z branky, i když teď třeba na Velehradě momentálně hraju v poli, ale to je jen proto, abych si mohl po zápase dát pivo (úsměv). Vím, že bylo spoustu bývalých gólmanů, kteří byli trenéry, ale já sám sebe si tam představit nedokážu. Co se týče dlouhodobých trenérských cílů, tak můj osobní cíl je rozvíjet a vychovat dobrého gólmana.

Co bys doporučil mladým gólmanům, kteří teprve začínají svoji kariéru a sní o profesionálním fotbale?

Pokud má hráč dané předpoklady, jak jsme o tom mluvili, tak samozřejmě dnes je doba, že když do toho dáváte všechno a pracujete na sobě, tak se budete zlepšovat. Samozřejmě se vracíme k otázce, jestli ten kluk na to má předpoklady. Protože stejně jako se říká, že jen talent nestačí, tak na té nejvyšší úrovni to platí i obráceně a musíte mít určité předpoklady.

Pojďme zavzpomínat na začátek tvé hráčské kariéry, kterou jsi značnou část strávil ve Švédsku. Jak na toto období vzpomínáš a můžeš připomenout, jak se tvůj odchod do Mjallby vlastně zrodil?

Bylo to po půl roce, kdy jsem na nějakou dobu skončil s fotbalem a hrál jsem ve Veselí nad Moravou a přitom chodil do práce. Pořád mě bombardoval trenér B-týmu pan Dvorský, abych se vrátil a ještě to zkusil. Nakonec mě přemluvil a já se vrátil do Slovácka. Po půl roce nastala situace, že se na naše utkání dojel podívat manažer na spoluhráče Michala Ordoše a mně se tehdy povedl zápas. Dostal jsme nabídku jít na zkoušku do Mjallby, kde jsem měl být 14 dní, ale po 2 dnech jsem dostal smlouvu a šel tam na půlroční hostování. Byl jsem tam s tehdejším hráčem Slovácka Lukášem Rohovským a připojil se k nám Pavel Zavadil, takže jsme tam vytvořili takovou českou kolonii. Po 16 kolech tehdy klub ztrácel tuším 10 bodů na záchranu a my jsme to dohnali. Klub se v lize zachránil a já jsem tam podepsal smlouvu na 4 roky a pak přišel můj přestup do Malmö, kde jsem okusil poprvé vyšší level profesionálního fotbalu.

Přestoupit do Švédska z české ligy není zrovna běžné. Jak ses ve 21 letech vyrovnával se změnou prostředí a jazykovou bariérou?

Na jednu stranu jsem byl v uvozovkách mladý, takže mi to bylo tak nějak jedno. Ale samozřejmě nejhorší byla jazyková bariéra, protože jsem se v té době nedomluvil ani anglicky a švédština, to byla úplně španělská vesnice. Takže jsem tam byl takový Otík v Praze a v kabině jsem jen seděl a na všechno říkal "OK, OK, no problem..." Už když mě vezli z letiště, něco mi říkali a já jsem říkal furt jen "OK, OK." Řekli mi, že zítra je trénink, a já jsem jim odpověděl "OK" a na trénink jsem nedošel, protože jsem prostě nerozuměl, že je trénink (smích). Takže ty začátky byly těžké, ale na druhou stranu, když teď do týmu přijde zahraniční hráč, dokážu se vžít do jeho kůže, jak se asi cítí.

Jak jsi trávil volný čas? Byli tam případně nějací další Češi? A uvažoval jsi někdy, že bys ve Švédsku zůstal?

Mjallby má stadion na pobřeží a my bydleli vedle stadionu u pláže. Byli jsme tam přes léto a krásně jsme si to užívali. Sem tam nějaké to grilování. Ve vedlejším městečku bydlela bývalá učitelka z Česka, která už x let žila ve Švédsku, tak se pak o mě postarala, když Pavel Zavadil a Lukáš Rohovský po půl roce odešli. Pak jsem se tam spojil s partou kluků z Uherského Hradiště, kteří tam pracovali a já jsem za nimi jezdil a oni jezdili za mnou. Když jsem pak přestoupil do Malmö, měl jsem to za nimi 20 minut. Někteří se vrátili zpět do Uherského Hradiště a chodí tady pravidelně na fotbal. Jak je ten svět malý. Že bych ve Švédsku zůstal, nad tím jsem nikdy nepřemýšlel, protože jsem vždycky věděl, že se vrátím do Česka.

Co ti zahraniční angažmá dalo jako hráči a celkově do života?

Tím, že jsem tam šel mladý, bez jakékoliv jazykové vybavenosti a jakýchkoliv zkušeností se životem, co se týká vaření a uklízení, mi to dalo strašně moc a stal jsem se soběstačným, což dnešním klukům chybí možná ještě víc než nám. Ta soběstačnost je základem a můžeme to vlastně přidat k těm parametrům, jak by měl nejenom gólman, ale i fotbalista vypadat.

Ve Švédsku jsi většinu kariéry strávil v klubu Malmö FF. Jak moc ti klub přirostl k srdci?

Strašně moc. S kluky, se kterými jsem hrával, jsme ve spojení. Voláme si, když hráli na Spartě odvetu kvalifikace Ligy mistrů, byl jsem za nimi na celý den na hotelu, než jsem se šel podívat na zápas. Když potřebuji něco poradit ohledně gólmanských věcí, neobracíme se jen na trenéra gólmanů, ale i na gólmana Johana, protože chci mít více pohledů. Musím říct, že mi Malmö přirostlo k srdci strašně moc a zůstalo mi tam spoustu kamarádů.

Co považuješ ve své kariéře za největší úspěch?

Pro mě je největším úspěchem to, že má profesionální kariéra trvala de facto s tou malou přestávkou od 16 let, kdy jsem podepsal první smlouvu se Slováckem, až do mých 38 let. Samozřejmě si cením dva tituly, ale to už byl spíš vedlejší produkt. Největší úspěch pro mě je ta dlouhá fotbalová kariéra a to, že jsem se vůbec dostal do Malmö.

Malmö se utkalo se Spartou v bitvě o LM a nyní bude hrát se Slavií Praha v Evropské lize. Jaké to jsou pro tebe zápasy?

Pro mě to je hlavně příležitost podívat se za kamarády, které znám. Neberu to jako srovnání české a švédské ligy, ale beru to jako zápasy, které pro mě mají trošku větší náboj, protože jsou to kluci, které znám v Malmö, kteří hrají proti českému týmu. Je tam určitá rozpolcenost, protože český fotbal prostě úspěchy potřebuje a na těchto úspěších jsou pak závislé i kluby, jako je Slovácko a další. Takže jediná rozpolcenost je v tom, že Malmö mám strašně moc rád, ale samozřejmě přeji víc českému fotbalu, aby měl úspěchy a je jedno, jaký tým o ten evropský koeficient bojuje.

Když se řekne Malmö, tak si hodně fanoušků vybaví Zlatana Ibrahimoviče. V Malmö mu postavili i bronzovou sochu. Měl jsi tu čest se s ním někdy potkat? Jak je Zlatan vnímán nyní, kdy koupil akcie konkurenčního Hammarby?

Když jsem byl v Malmö naposledy, ta tak tam ta socha nebyla, protože ji fanoušci opakovaně poničili. Mluvilo se o tom, že ji opraví a dají ji na jiné místo než před stadion. Fanoušci jsou ve Švédsku radikálnější a nedokážou Zlatanovi odpustit jeho rozhodnutí investovat do konkurenčního klubu. Chtěli, aby investoval do Malmö. Na Zlatana tam mají momentálně pifku. Jinak jsem se se Zlatanem potkal dvakrát. Předtím jsem ho znal jen z televize. Naše setkání bylo předtím, než vstoupil do Hammarby a musím říct, že ta setkání byla vždy bezvadná.