1.FC Slovácko

Slovácko v zimním přestupovém období přivedlo několik posil a jednou z nich je Štěpán Beran, který se vrací domů po působení ve Slavii Praha. Jak probíhal jeho návrat? Jaké má cíle a jak se těší na souboj proti svému bratrovi? To vše a mnohem více se dozvíte v rozhovoru níže.

Na co se můžete v rozhovoru těšit?

• První dojmy po návratu do Slovácka
• Jak probíhala jednání a proč to byla jasná volba?
• Zkušenosti ze Slavie a rozdíly mezi kluby
• Vzpomínka na doprovod hráčů s Vlastou Daníčem
• Pikantní souboj proti bratrovi Michalovi v Jablonc
• Vzpomínky na vydařené zápasy proti Belgii a Juventusu
• Kdo měl na jeho vývoj největší vliv?
• Neuskutečněný přestup do Heerenveenu kvůli koronaviru
• Volný čas, koníčky a oblíbený seriál
• Oblíbená liga, klub a velký sen…

Jaké jsou tvé první pocity po návratu?
Skvělé. Kabina mě přijala hned, v tom nebyl žádný problém. Navíc jsem na Slovácku vyrůstal, prostředí jsem znal dokonale a i některé kluky už jsem znal, takže návrat byl naprosto v klidu.

Jak se tvůj návrat vlastně zrodil?
Můj agent mi řekl, že o mě má Slovácko zájem. Potom mi volal sám trenér Smetana a bavili jsme se o mé roli v týmu a podmínkách. Hned mě to nadchlo a jiné možnosti jsem ani neřešil. Vyrůstal jsem tady a odmala jsem chtěl hrát za Slovácko, takže si to teď oklikou přes Slavii mohu splnit.

Když se ohlédneš zpět, co ti dalo působení ve Slavii?
Ve Slavii jsem působil více než pět let a určitě mě to jako hráče posunulo. Byla to pro mě taková škola. Na začátku jsme bydleli na hotelu, z malého města jsem se najednou ocitl v hlavním městě. Fotbalově to byl velký přínos. Slavia je velký klub, tréninky tam byly na vysoké úrovni a akademie je skvěle organizovaná. Měl jsem možnost hrát proti silným soupeřům a zlepšit se v mnoha ohledech.

Byl velký rozdíl mezi Slavií a Slováckem v infrastruktuře?
Slavia má samozřejmě skvělé zázemí, spoustu hřišť a úplně jiné možnosti. V tom se tady na Slovácku můžeme těžko měřit, ale i přes skromnější podmínky dokázalo Slovácko vychovat celou řadu výborných hráčů, kteří zde hráli, hrají nebo dělají klubu dobré jméno i za hranicemi naší republiky.

Spousta hráčů, kteří v klubu vyrostli, v něm roky hraje. Znáš někoho třeba z doby, kdy jsi byl ještě kluk?
Samozřejmě. Třeba Vlastu Daníčka, kterého si pamatuji už z dětství, kdy jsem chodíval na zápasy. Tehdy jsme jako hráčský doprovod nastupovali s hráči na hřiště, a já šel jednou za ruku právě s Vlastou. Jako dítě je to obrovský zážitek – jít vedle ligového hráče, navíc odchovance. Teď jsme spolu v jedné kabině a on je kapitánem našeho týmu.

V neděli tě čeká specifický duel proti Jablonci, kde hraje tvůj bratr Michal. Bude to vyhecované?
Samozřejmě! Oba chceme moc vyhrát, protože je to rivalita dvou bratrů a kdo zvítězí, ten bude ten půlrok víc na koni (smích). Jak to dopadne, ukáže až samotné utkání, ale dám do toho 100 %. Uvidíme, jaká bude sestava a jestli se do zápasu dostanu. Moc bych si to přál. Určitě nás nečeká nic lehkého, ale věřím, že to zvládneme a z Jablonce si přivezeme nějaké body.

Hrál jsi už někdy proti bratrovi v soutěžním utkání? A v čem je jeho síla?
Ne, nikdy jsme proti sobě v soutěžním zápase nenastoupili. V neděli by to mohlo být poprvé a moc se na to těším. Michal je menší postavy, má rychlé kroky, je silný na míči a umí skvěle měnit směr. Vždycky mě štvalo, když jsme jako děti hráli proti sobě – tím, že byl starší, většinou vyhrával. Teď mu to chci vrátit (smích).

Jak to bude s fanděním v rodině?
Tak o tom nemůže být žádná řeč (úsměv). Doufám, že celá rodina bude fandit Slovácku. Jsme odsud, takže je to jasné – všichni budou v bílém dresu. Ale s bráchou ještě musíme vymyslet nějakou sázku, aby naše vzájemná motivace byla ještě větší.

Co pro tebe znamená nosit reprezentační dres? A i když jsi věkově ještě mladší a hraješ za U20, nepřemýšlíš o reprezentaci U21 a Mistrovství Evropy na Slovensku?
O Euru U21 na Slovensku vůbec nepřemýšlím. Teď je pro mě hlavním cílem prosadit se v A-týmu Slovácka. Ale s reprezentačními zápasy zkušenosti mám z mládežnických kategorií. Reprezentovat je obrovská čest. Když stojíme před zápasem, hraje hymna a mám na sobě reprezentační dres, cítím velkou hrdost. Takové momenty jsou odměnou za tvrdou práci. Navíc se můžeme konfrontovat s nejlepšími vrstevníky z jiných zemí a podívat se na zajímavá místa.

Máš nějaký pamětihodný zápas?
Na reprezentační úrovni bych zmínil utkání proti Belgii na turnaji ve Španělsku. Dal jsem gól z přímého kopu přímo do šibenice a na další branku nahrál. Nakonec jsme vyhráli 2:1. Bylo to v kategorii U18 a turnaj měl tři zápasy – s Norskem, Irskem a Belgií. Skončili jsme druzí, ale porazit Belgii na úvod bylo skvělé.

A na klubové úrovni?
V paměti mi utkvěl zápas proti Juventusu Turín, když jsem hrál za Slavii. Pavel Nedvěd se na nás byl podívat a utkání se nám opravdu vydařilo. Vyhráli jsme 3:1, já si připsal gól a asistenci, takže na to vzpomínám moc rád.

Byl jsi někdy v zahraničí na stáži?
Ano, byl jsem v Nizozemsku v týmu Heerenveen. Celkově jsme tam byli třikrát a při jedné z těch stáží se mnou byl na týden i brácha. Vypadalo to slibně, Heerenveen se už domlouval s mým agentem a se Slavií na možném přestupu. Bohužel to nakonec zhatil koronavirus – zavřeli celou akademii a úplně se přestalo trénovat, takže z toho nakonec nic nebylo.

Co děláš ve volném čase?
Rád si jen tak odpočinu, zajdu se projít se psem nebo trávím čas s přítelkyní, i když momentálně žije na druhé straně republiky. V létě ale plánujeme společné bydlení. Když si pustím televizi, tak nejraději sleduji seriál Prison Break, viděl jsem ho snad třikrát. Rád si také poslechnu hudbu, hlavně český rap. V prosinci jsem byl na koncertě Viktora Sheena v O2 aréně a bylo to super.

Kdo měl na tvůj fotbalový vývoj největší vliv?
Jednoznačně rodina. Taťka nás s bráchou od malička trénoval, pořád vymýšlel nové tréninkové možnosti, studoval nejnovější trendy a zaváděl do naší přípravy novou metodiku. I do mimo fotbalových aktivit se snažil dostat něco fotbalového. Když jsme šli třeba na delší procházku, tak nám vzal každému míč, abychom měli doteky. Mamka se zase starala o naše zázemí. Rodiče nám vždycky dali to nejlepší.

Jaké jsou tvé nejbližší cíle? A co ty dlouhodobé?
Nejbližším cílem je dostat se do základní sestavy Slovácka a sbírat ligové starty. Dlouhodobě bych si jednou chtěl zahrát Premier League, ideálně za Manchester City pod Pepem Guardiolou. Ale to je sen – teď mě čeká spousta tvrdé práce.

Co bys vzkázal fanouškům?
Jsem odhodlaný makat na 100 % a na hřišti nechat všechno pro tým!