1.FC Slovácko

Obrovské množství ligových zápasů, čtyřiadvacet reprezentačních startů a nepřeberné množství zkušeností, které teď předává mladším kolegyním ve Slovácku jako trenérka, to je Radka Bednaříková. Jaké byly její fotbalové začátky, proč několikrát odešla a zase se vrátila do Slovácka nebo jaká se snaží být trenérka? To všechno se dozvíte v rozhovoru níže.

Jak jste se dostala k fotbalu? Kdo Vás k němu přivedl?
Míčové sporty jsem měla ráda, už když jsem byla malá. Hrávala jsem tenis a jednou jsem čekala u mamky, než mě vyzvedne taťka na tenisový trénink. Fotbalové hřiště bylo hned naproti, tak jsem si tam šla krátit dlouhou chvíli, kopali jsme si se sousedem. Za chvíli přišel fotbalový trenér, já jsem chtěla odejít, ale řekl mi, že klidně můžu zůstat nebo příště přijít, tak jsem se toho chytla.

Co Vás poprvé zavedlo do Otrokovic, které byly předchůdcem Slovácka? Hrála tam roli vidina fotbalového progresu nebo jste tam spíše šla kvůli škole?
Tenkrát se v Otrokovicích konal výběr holek z Moravy, které hrály fotbal, byla tam třeba i Nikča Sedláčková. Asi jsem se jim zalíbila a pak už to šlo docela rychle, nicméně primárně šlo o fotbal a vše ostatní se k tomu nabalovalo.

Pak jste si ze Slovácka vždy odskočila a zase se tam vrátila. Znamená to tedy, že je Slovácko klubem Vašeho srdce?
Slovácko je hlavně skvělý klub, který poskytuje velmi dobré zázemí. Ty moje výlety jinam byly většinou spojeny s nějakým “okysličením organismu“ a změnou prostředí, popřípadě zmenšením tlaku na moji osobu nebo touhou získat další zkušenosti. S odstupem času žádného kroku nelituji a jsem ráda, že jsem zase tam, kde to všechno začalo, ikdyž už malinko v jiné roli.

Jste letos více brankářka nebo trenérka?
To je těžká otázka. Už se cítím asi více jako trenérka, ale stále mám obrovskou chuť, když chytám. Obávám se, že mě to nikdy nepustí, je to droga. Primárně bych však měla krýt záda Báře a starat se o gólmanky.

Jste přísná trenérka nebo spíš kamarádka?
Snažím se holky něco naučit, ke každé se musí hledat individuální přístup. Zjistit, na co reaguje. Na někoho se musí přitlačit, na někoho není třeba, ale stále chci, aby je to hlavně bavilo, pak je úspěch většinou zaručený, takže se pak nebojím ani vtipkovat. Samozřejmě hlavní je, aby každý trénink něco těm holkám dal. Asi jsem v některých věcech náročná, ale dokážu jim to říct kamarádsky. Myslím, že ve mně mají holky i tu kamarádku.

Jak se v brance cítíte? Bolí každý zákrok daleko víc, než v době Vašich začátků?
Je to zvláštní, ale nic mě nebolí, což bych asi měla zaklepat. Je to po sedmnácti letech ve fotbale skvělý počin. Asi mám dobré geny.

Působíte na mě jako hodně silná osobnost. To máte dané povahou nebo využíváte služeb mentálního kouče?
Řekla bych, že se k tomu taky musí člověk dopracovat. Když jsem byla mladší, tak jsem byla hrozný blázen, moc jsem se nekontrolovala. Mentálního kouče jsem využila a myslím, že mé myšlení otočil o 180 stupňů. Byla to krásná náhoda, kdy mě v Opavě trénoval Michal Kosmál, který mi vlastně poprvé otevřel některé brankářské detaily a taky začal pracovat s mojí bláznivou hlavou. Musím říct, že zrovna on mi ukázal ten správný směr a jsem mu za to moc vděčná.

Máte na kontě 24 zápasů za áčko reprezentace, hromadu ligových zápasů, se Slováckem jste nakoukla do předkol Ligy mistryň, co bylo pro Vás to nejvíc?
Nemyslím si, že se tyto věci dají srovnávat. Pořád bych to nazývala nějakou zkušeností. Myslím, že každý sní o tom být v reprezentaci, každý chce hrát ligu nebo co nejvyšší soutěž. Občas jde o tu emoční stránku. Třeba s Baníkem jsem zažila baráž, kdy nám hrozil sestup do druhé ligy. Tehdy jsme vyhrály, nesestoupily jsme a dodnes tu euforii cítím. Stejně jako první výhru na Spartou.